Svátek: Felix Datum: 01. 11. 2020

Divadlo Pohádka

Aktuality

Beru si roušku a dívám se přes okno 15.10.2020

…. Beru si roušku a dívám se přes okno…

 Vždycky je všechno tak autentické, pravé, skutečné, až nám z toho přechází zrak – ať v dobrém nebo ve zlém. Vždycky je to všechno „tady a teď“.

A vždycky prožíváme svá štěstí a neštěstí lidsky po svém. Však je-li to štěstí pro nás, vždy se najdou takoví, kteří to vidí jinak. Však je-li to neštěstí pro nás, opět platí, že je to o úhlu pohledu.

Ať tedy prožíváme cokoliv, prožíváme to my sami a jen málokdo s námi může sdílet onen prožitek… Řekl bych, normálka, takový je prostě život, takový je svět.

Tak proč mě to neustále překvapuje?

Zvlášť při plošnějších událostech světa běhu.

 

Byly věci, kterých si člověk dříve nevšímal – tedy všímal, ale nepřikládal jim nějakou váhu. Jako například, že dítě je zvídavé, a tak musí u všeho být, aby mu „náhodou“ něco neuteklo… včetně okamžiků, na které – jak dospělí s oblibou říkají – má ještě dost času.

A tak se postupně vštěpuje do mysli taková ta celospolečenská lež, že na všechno je dost času. Protože čas je pojem.

Když je člověku 10 nebo 15, až na malé výjimky – myšleno v tom celosvětovém měřítku kam člověk dohlédne – nabudeme pocitu „nesmrtelnosti“ tedy – máme dost času. A to nás provází, díky celospolečenské lži, neustále. A snad to ani nemohu brát jako špatnou lež. Je to spíše taková milosrdná lež, kterou si rádi osvojíme a předáváme jí přesvědčivě dál.

Přesvědčivě … jak se to vezme … ona přesvědčivost nás trochu opouští s přibývajícím věkem. S přibývajícími zkušenostmi. S množící se realitou ze setkávání se smrtí. Smrtí – koncem pozemských dní – vzdálenou, netečnou, bližší, blízkou i nejbližší. A najednou si uvědomíme, že toho času není zas tak moc… Protože vlastně nikdo nevíme kdy… Ač, proti informacím z minulosti, se nám mnoha způsoby ten čas prodloužil…

 

Nu, stejně to pak záleží zase na onom úhlu pohledu, jak to v daný okamžik vidíme každý sám za sebe. I když nás semele určitá společenská hra, stejně se tam najde spousta těch, kteří mají jiný názor.

 

Vždycky je všechno tak autentické, pravé, skutečné, až nám z toho přechází zrak – ať v dobrém nebo ve zlém. Vždycky je to všechno „tady a teď“.

 

A jak snadno jsme ovlivnitelní. Když se něco leskne, hnedle nás to uchvátí a chceme to mít – snad abychom se leskli stejně skvěle. Pak nám někdo otevře oči a dokáže nám (v lepším případě, ne méně bolestivém na duši, na to přijdeme sami), že to je jen šmuk a pozlátko. Na druhou stranu máme něco cenného, nicméně nelesklého, a lehce se necháme přesvědčit, abychom se toho zbavili… Tyto ztráty, pokud si je uvědomíme, jsou daleko bolestnější a někdy nejen na duši.

 

Ale o čem to vlastně přemýšlím? Čeho se zbavuji, když o tom mluvím? Co vlastně hledám … asi, stejně jako král Artuš a jeho rytíři, Svatý grál … nebo tak něco.

A tak sedím, pozoruji a přemýšlím – mám přece „dost času“ … a jsem schopen tuto lež i nadále akceptovat.

 

Vzpomínám na určité chvíle, mezníky, kterými jsem prošel v tom „nekonečném“ prostoru času a rozhodně to není nějaká uzávěrka, bilance nad čímkoliv. Jsou to jen střípky, které mě, stejně jako… (zdráhám se říct, kdo ví proč, všechny)… mnoho ostatních tak nějak formovaly. Vždycky u toho bylo nejzásadnější nejbližší okolí a pak ty pomyslné rozšiřující se kruhy společnosti, do kterých jsme byli postaveni, do kterých jsme vstoupili, do kterých jsme byli vtaženi, ve kterých jsme byli – dobrovolně, povinně formováni až manipulováni. Ještě mě napadlo slovo nedobrovolně, ale to není přesné, protože naší převažující vlastností je dobrovolnost. To, že se z toho stane posléze nedobrovolnost poznáme později nebo to přijmeme jako informaci, i když v tu chvíli nevíme proč.

Otázkou zůstává, jestli vůbec někdy hledáme odpověď.

A když, tak v jakých, nebo z jakých, pramenů.

 

A vždycky je všechno tak autentické, pravé, skutečné, až nám z toho přechází zrak – ať v dobrém nebo ve zlém. Vždycky je to všechno „tady a teď“.

Než nám někdo otevře oči. A že nám je otevře, na to si můžeme vzít jed.

 

Je to totiž stále stejné a všichni jsme stále stejně nepoučitelní. Máme kamaráda, nejlepšího, se kterým se dělíme takřka o všechno – jak se říká, život bychom za něj dali. A on za nás. Tak to je! (a neříkám, že to rozhodně neexistuje. Naopak. Ale jsou případy… mnohdy…) Okolí nám tehdy říká, že to vidí jinak! Že to s tím kamarádstvím až za hrob není tak zalité sluncem. Ale my se bráníme, bojujeme, hádáme … pak se něco stane a většinou nám onen kamarád sám otevře oči. A je to jinak!

My se propadáme do nicoty a viníme celý svět za to, že nás nikdo neupozornil… přesto, že nám to říkali…

Ano, není to tak jednoznačné a vhodné pro bagatelizování či smetení do jednoho pytle. Pochopitelně. Jedná se o úhel pohledu a nabytých zkušenostech. Nicméně se to dělo, děje a bude dít … bohužel? Ne. Prostě to patří k životu. Nesvítí každý den slunce, také musí pršet, mrznout, bouřit. Ono být neustále na slunci také není vždy to pravé.

 

Tak navzdory všemu máme své kamarády nekamarády, máme svoje lásky nelásky, práci nepráci, úspěch neúspěch atd. A vždy je to o úhlu pohledu a o těch kruzích. Jenže to by nebyl svět světem, aby se všechno točilo kolem nás jednotlivců – mravenečků. A proto se v hluboké minulosti vytvářely komunity, společenství, tlupy, národy a státy.

A jako každý jednotlivec má svá pro a proti, v celkovém měřítku jednotlivce zastupují tyto skupiny a jejich kolektivním vědomí, celospolečenské smýšlení.

 

Ach… jsem opilý střízlivostí svých myšlenek…

 

Koukám se z okna a přemýšlím, kam jsem se to dostal díky tomu celospolečenskému vědomí, které tvrdilo mnohé a všechno je diskutabilní…

       

Když se psal rok ´89 bylo všechno tak autentické, pravé, skutečné, až nám z toho přecházel zrak. Nic podobného jsem do té doby neprožíval. Ta síla, ta energie, když se lidé semknuli a ruku v ruce šli k nové budoucnosti, ke svobodě, a zpívali jsme si, a veselo bylo a ze všech stran zněly písničky Ach synku, synku nebo Ta naše písnička česká…

 

Nicméně ono přecházení zraku bylo titěrné v porovnání, jak nám přecházel zrak o pár let později, když se nám otevřeli oči … nakolik a komu, to opět záleží na úhlu pohledu… a bylo nám dokázáno, že to všechno bylo trochu jinak. Že to nebylo naše rozhodnutí, že jsme vykonali jenom potřebnou práci za někoho, někde … a rozhodně to nebylo jenom u nás „na hradě“.

 

        Ale tak jako tak se mnohé změnilo. Získali jsme nesčetněkrát skloňovanou „svobodu“. Ploty okolo republiky se strhli. A tam, kam se nesmělo se konečně smí. Jenom to přestalo být za barákem – tam už se totiž nesmělo. Tam, kde jsme se jako děti proháněli po stráních a po lese, se postavili ploty s cedulkou „soukromý majetek – zákaz vstupu“ atd. A banány konečně i v létě a bez fronty … to mě napadá, protože to byl a myslím i stále je, velmi pádný argument u všech diskusí ve společnosti, když se srovnává minulost s přítomností.

A aby na tom naše děti nebyly tak „špatně“ jako my, počali jsme je zahrnovat nebývalou péčí, sledovacími zařízeními, doprovodem – dovozem z domova „až“ před školu (snad aby se neunavili přílišným chozením), z opatrnosti, a protože jsme na to měli, jsme je zahrnuli technikou, aby nemuseli za kamarády chodit, ale mohli si s nimi povídat i v klidu a bezpečí svých domovů. Protože venku číhá na každého veliké nebezpečí, mnohá zklamání, bezbřehá očekávání, odřená kolena a individuální limity.

 

V mém čase se rodiny zakládaly, navzdory té strašné nesvobodě a chudobě, kolem dvacátého roku života. A taková rodina měla dítě posléze děti a odpovědnost.

 

V nové době už tomu tak přestávalo být. K čemu rodina, odpovědnost … život je krátký, je třeba si užívat … Ale co to rčení, které nezmizelo, že „na všechno je času dost“ … Vlastně… záleží na úhlu pohledu. (Stejně mi nejde dohromady.) A dál jsme přepisovali minulost. Změnilo se školství, kultura, společenské vnímání, odpovědnost ustoupila do pozadí, žijeme, užíváme, prodáváme, vyměňujeme, ztrácíme, bavíme se … ale tak nějak nevíme, co bychom…

       

A čas plynul. Na všechno bylo a je stále času dost. Proměnili jsme se. Hodnoty postoupily svých vývojů a vše se pochopitelně ohýbalo, jak se potřebovalo. A všichni, tedy až na pár výjimek, jsme měli, tedy máme všechno … jen poměrně malá část cítila, že ono „všechno“ spíše ztrácíme. Nebo lépe, vyměňujeme, za to pozlátko a šmuk.

 

A jak nám vždycky připadalo, že všechno ubíhá tak nějak rychle, začalo to nabírat na rychlejším a rychlejším tempu. Jsme rozjedení a korporace sílí díky naší nenasytnosti. Jsme sebestřední a už nám nestačí dvě pohlaví. Jsme natolik benevolentní a vystrašení, aby nám někdo nevyčetl, co je napsáno v rodném listě, že to tam raději nenapíšeme, aby se posléze sám dotyčný mohl rozhodnout … navzdory přírodě, která o našich problémech nic neví (nebo je jí to jedno), a dál užívá při zrození ona pohlaví dvě.

 

Vědci i společnosti se přou o … o cokoliv. Je demokracie, a tak každý může mít svůj názor, svoji pravdu a každý ať si vybere na kterou stranu se přidá. Ale pozor!

Pokud si vybereme pravdu, co pravdou není … nejsme demokraté, ale dezinformátoři, hlupáci a nebezpeční škůdci … rasisté … manipulátoři … Dnes tak a zítra jinak. Jak to? Je přece demokracie. Ale kdo určuje pravdu pro daný čas … Inu to je asi odvěký boj „dobra se zlem“ mezi „Nebem a Peklem“ … s tímto se potýkáme odpradávna. Na tom je postaven možný kult osobnosti – kdo zrovna velí davům. Tedy komu to ten dav dovolí.

 

        Tak jsme dospěli až k roku ´20 a než jsme se rozhlédli, protože „to to uteklo“, z toho „na všechno je času dost“ se začíná projevovat u velké části společenských kruhů zmatenost a obava, že je času málo. A tak se začíná brzdit … jenže… To se moc nelíbí těm, kteří z toho profitují. Jenže na druhou stranu i oni vědí, že se musí trochu přibrzdit, jinak je to neudržitelné a „lidé“ zvlčí, vyhrají jejich zvířecí pudy, začnou se prát a … a v tom případě by to mohlo postihnout i je. V dnešní době nějaký veliký lidský konflikt vyúsťující v něco jako válka je velmi nebezpečný nápad. To by mohlo mít následky i pro ty, kteří nyní profitují… Takže jinak. Brzda ano, ale ne pro všechny…

 

        Dívám se z okna a říkám si, to bude překvapení, až nám zase někdo otevře oči. Opět budeme říkat „jak to, že jsme to neviděli?“ „měli jsme to před očima“ … Ne, určitě nejsem jediný, kdo má podobný „pocit“. Ale je to taková hrstka, které jsem ani já nevěřil ve své minulosti.

 

        A tak se stále děje to samé, jenom prostředek způsobu se změnil. No, změnil … ani to nelze tak jednoznačně říci, opět záleží na úhlu pohledu … rozhodující je, že navzdory tomu, že naše společnost se zbavila strachu o to více teď STRACHU podléhá.

A není to strach o život z důvodu války, kdo ví proč, stále v kruzích společnosti existuje domněnka, že válku lze přežít protože … tentokrát je to strach o život z důvodu NEMOCI. A té nikdo neunikne. Ta rozdíl nedělá… Nakonec to vidíme dnes a denně. Nemoc si nevybírá jenom mezi chudými, neznámými, ale bere si i slavné, známé, bohaté … (ti tedy mají to štěstí, že se vyléčili) … ale my ostatní umřeme!

 

A kde je to „na všechno je času dost“???

A tak podléháme řízenému STRACHU Z NEMOCI – ať jí nazýváme jakkoliv.

 

        Tak jako tak je to řízené. Je to ona pomyslná brzda od těch, kteří i nadále chtějí profitovat, ale zároveň vědí, že se vše musí trochu zpomalit. Máme tedy strach z toho, že my zrovna budeme patřit k těm, kterým se nedostane slibovaného času na všechno. Máme tady kolektivní uvědomění strachu, že nestihneme „všechno“.

 

        Jak nesmyslné, ale přitom logické. Leč, podívám-li se na dostupné materiály historických událostí nejrůznějších katastrof, onemocnění, pandemií, moru apod. vždy to vypadalo jinak, než je to dnes. A to nesouvisí s dokonalejší medicínou apod. Jde o ty skutečné následky podobného propuknutí nemoci. Tenkrát na tom byli v podstatě stejně. Také neměli léky…protože to neznali. Ale lidé opravdu umírali ve velkém.

 

Dnes také nemáme léky – dosud – na propuknuvší pandemií, a lidé umírají … nicméně tak jako „normálně“. A to to probíhá, celosvětově, již 9 měsíců což je zaokrouhleně 270 dní. Podívejme se na film „Nákaza“ jehož scénář vychází z údajů pro předpověď podobné události. Podívejme se, co se v takovém případě odehraje v řádu hodin a pak v rámci 100 dní. A co tady? V realitě? Čísla nakažených … pardon … pozitivně testovaných bez příznaků – rostou. A rostou! A ROSTOU! Nic víc …

 

 A to není rozhodně zlehčování stavu situace a bagatelizování. To je jen střízlivé hodnocení vzniklé zoufalé situace. Úhel pohledu člověka, který chápe, že čas není neomezený, že každý máme „svůj“ čas, který je možná daný i informací ukrytou v naší jedinečné DNA, že pokud se setkáme s „něčím“, že nemůžeme vyhrát. Ať je to stáří, nevyrovnanost, rakovina nebo jiné onemocnění, které zapříčiní selhání některého z orgánů což není slučitelné se životem. A pokud takovou informaci v sobě máme, promiňte mi mou troufalost, ať nás léčí čímkoliv … stejně podlehneme. Jde jen o to, nakolik zdevastovaní.

 

        Takže ani já nemám strach o sebe, ale ani nemám strach, že někoho nakazím strachem.

 

Pokud ještě, doslova nedávno, nikoho nevzrušoval v městské dopravě nebo na jiném veřejně dostupném místě nemocně vyhlížející člověk, smrkající a kašlající prodavač, řidič, cestující apod. nevzrušuje mě nyní dav lidí bez jakýchkoliv příznaků čehokoliv. Jak by také mohl, vždyť pokud budu takto uvažovat, tak nebudu vycházet kamkoliv, protože mohu chytit cokoliv … od rýmy, chřipky, vší, vyrážky až po pásový opar nebo AIDS … co je proti tomu nový vir.

        Na poslední cestu jsem za svého života doprovodil nejednoho známého, blízkého i nejbližšího člověka. Ne vždy to bylo stářím, někdy to bylo jen rychlým sebezničujícím sebepoškozením, ale také to bylo nemocí.

Vím, jaké to bylo, měl jsem možnost z blízka spatřit i průběh včetně všech opatření, která se pak stejně zdála zbytečná, neboť jen oddalovala nevyhnutelné.

Přesto ona opatření jednotlivce nebyla tak nesmyslná jako opatření společnosti, jež nyní sleduji. A i tak … stejně z toho nikdo nevyvázneme živí. To je totiž život.

A nakolik s tím souvisí „nový vir“ vzhledem k reálným dopadům této ohlášené a denně opakované pandemii, která se rozmělňuje v názvosloví epidemie, která je však hrozivější než …?

 

        Beru si roušku a dívám se přes okno na přelidněný svět, kde nám někdo chce vnutit myšlenku, že je třeba lidí zredukovat jinak nás matička Země neuživí…

Hm, asi ano. Blahobyt udolá vše … na druhou stranu, když je nás tady tolik, proč ještě musíme přijímat migranty z jiné – nepřelidněné – části světa?

Etniky, které se – dle statistik – množí mnohem více než současná populace Evropy? Jak je to s tou přelidněností…

Těch názorů je tolik, které si vybrat.

Máme demokracii, ale pro hlupáka každý hloupý…

 

Vždycky je všechno tak autentické, pravé, skutečné, až nám z toho přechází zrak – ať v dobrém nebo ve zlém. Vždycky je to všechno „tady a teď“.

A vždycky prožíváme svá štěstí a neštěstí lidsky po svém. Však je-li to štěstí pro nás, vždy se najdou takoví, kteří to vidí jinak.

Však je-li to neštěstí pro nás, opět platí, že je to o úhlu pohledu.

 

Ať tedy prožíváme cokoliv, prožíváme to my sami a jen málokdo s námi může sdílet onen prožitek…

 

Řekl bych, normálka, takový je prostě život, takový byl svět.

 

 

Tomáš Kraucher