Aktuality
Beru si roušku a dívám se přes okno 15.10.2020
…. Beru si roušku a dívám se přes okno…
Vždycky je všechno tak autentické, pravé,
skutečné, až nám z toho přechází zrak – ať v dobrém nebo ve zlém.
Vždycky je to všechno „tady a teď“.
A vždycky prožíváme svá štěstí a
neštěstí lidsky po svém. Však je-li to štěstí pro nás, vždy se najdou takoví,
kteří to vidí jinak. Však je-li to neštěstí pro nás, opět platí, že je to o
úhlu pohledu.
Ať tedy
prožíváme cokoliv, prožíváme to my sami a jen málokdo s námi může sdílet
onen prožitek… Řekl bych, normálka, takový je prostě život, takový je svět.
Tak proč mě to
neustále překvapuje?
Zvlášť při
plošnějších událostech světa běhu.
Byly věci,
kterých si člověk dříve nevšímal – tedy všímal, ale nepřikládal jim nějakou
váhu. Jako například, že dítě je zvídavé, a tak musí u všeho být, aby mu
„náhodou“ něco neuteklo… včetně okamžiků, na které – jak dospělí s oblibou
říkají – má ještě dost času.
A tak se
postupně vštěpuje do mysli taková ta celospolečenská lež, že na všechno je dost
času. Protože čas je pojem.
Když je
člověku 10 nebo 15, až na malé výjimky – myšleno v tom celosvětovém
měřítku kam člověk dohlédne – nabudeme pocitu „nesmrtelnosti“ tedy – máme dost
času. A to nás provází, díky celospolečenské lži, neustále. A snad to ani
nemohu brát jako špatnou lež. Je to spíše taková milosrdná lež, kterou si rádi
osvojíme a předáváme jí přesvědčivě dál.
Přesvědčivě …
jak se to vezme … ona přesvědčivost nás trochu opouští s přibývajícím
věkem. S přibývajícími zkušenostmi. S množící se realitou ze
setkávání se smrtí. Smrtí – koncem pozemských dní – vzdálenou, netečnou,
bližší, blízkou i nejbližší. A najednou si uvědomíme, že toho času není zas tak
moc… Protože vlastně nikdo nevíme kdy… Ač, proti informacím z minulosti,
se nám mnoha způsoby ten čas prodloužil…
Nu, stejně to
pak záleží zase na onom úhlu pohledu, jak to v daný okamžik vidíme každý
sám za sebe. I když nás semele určitá společenská hra, stejně se tam najde
spousta těch, kteří mají jiný názor.
Vždycky je
všechno tak autentické, pravé, skutečné, až nám z toho přechází zrak – ať
v dobrém nebo ve zlém. Vždycky je to všechno „tady a teď“.
A jak snadno
jsme ovlivnitelní. Když se něco leskne, hnedle nás to uchvátí a chceme to mít –
snad abychom se leskli stejně skvěle. Pak nám někdo otevře oči a dokáže nám (v
lepším případě, ne méně bolestivém na duši, na to přijdeme sami), že to je jen
šmuk a pozlátko. Na druhou stranu máme něco cenného, nicméně nelesklého, a
lehce se necháme přesvědčit, abychom se toho zbavili… Tyto ztráty, pokud si je
uvědomíme, jsou daleko bolestnější a někdy nejen na duši.
Ale o čem to
vlastně přemýšlím? Čeho se zbavuji, když o tom mluvím? Co vlastně hledám … asi,
stejně jako král Artuš a jeho rytíři, Svatý grál … nebo tak něco.
A tak sedím, pozoruji a přemýšlím
– mám přece „dost času“ … a jsem schopen tuto lež i nadále akceptovat.
Vzpomínám na
určité chvíle, mezníky, kterými jsem prošel v tom „nekonečném“ prostoru
času a rozhodně to není nějaká uzávěrka, bilance nad čímkoliv. Jsou to jen
střípky, které mě, stejně jako… (zdráhám se říct, kdo ví proč, všechny)… mnoho
ostatních tak nějak formovaly. Vždycky u toho bylo nejzásadnější nejbližší
okolí a pak ty pomyslné rozšiřující se kruhy společnosti, do kterých jsme byli
postaveni, do kterých jsme vstoupili, do kterých jsme byli vtaženi, ve kterých
jsme byli – dobrovolně, povinně formováni až manipulováni. Ještě mě napadlo
slovo nedobrovolně, ale to není přesné, protože naší převažující vlastností je
dobrovolnost. To, že se z toho stane posléze nedobrovolnost poznáme později
nebo to přijmeme jako informaci, i když v tu chvíli nevíme proč.
Otázkou
zůstává, jestli vůbec někdy hledáme odpověď.
A když, tak v jakých,
nebo z jakých, pramenů.
A vždycky je všechno
tak autentické, pravé, skutečné, až nám z toho přechází zrak – ať
v dobrém nebo ve zlém. Vždycky je to všechno „tady a teď“.
Než nám někdo
otevře oči. A že nám je otevře, na to si můžeme vzít jed.
Je to totiž
stále stejné a všichni jsme stále stejně nepoučitelní. Máme kamaráda,
nejlepšího, se kterým se dělíme takřka o všechno – jak se říká, život bychom za
něj dali. A on za nás. Tak to je! (a neříkám, že to rozhodně neexistuje.
Naopak. Ale jsou případy… mnohdy…) Okolí nám tehdy říká, že to vidí jinak! Že
to s tím kamarádstvím až za hrob není tak zalité sluncem. Ale my se
bráníme, bojujeme, hádáme … pak se něco stane a většinou nám onen kamarád sám otevře
oči. A je to jinak!
My se
propadáme do nicoty a viníme celý svět za to, že nás nikdo neupozornil… přesto,
že nám to říkali…
Ano, není to
tak jednoznačné a vhodné pro bagatelizování či smetení do jednoho pytle.
Pochopitelně. Jedná se o úhel pohledu a nabytých zkušenostech. Nicméně se to
dělo, děje a bude dít … bohužel? Ne. Prostě to patří k životu. Nesvítí
každý den slunce, také musí pršet, mrznout, bouřit. Ono být neustále na slunci
také není vždy to pravé.
Tak navzdory
všemu máme své kamarády nekamarády, máme svoje lásky nelásky, práci nepráci,
úspěch neúspěch atd. A vždy je to o úhlu pohledu a o těch kruzích. Jenže to by
nebyl svět světem, aby se všechno točilo kolem nás jednotlivců – mravenečků. A
proto se v hluboké minulosti vytvářely komunity, společenství, tlupy,
národy a státy.
A jako každý
jednotlivec má svá pro a proti, v celkovém měřítku jednotlivce zastupují
tyto skupiny a jejich kolektivním vědomí, celospolečenské smýšlení.
Ach… jsem
opilý střízlivostí svých myšlenek…
Koukám se z okna a
přemýšlím, kam jsem se to dostal díky tomu celospolečenskému vědomí, které tvrdilo
mnohé a všechno je diskutabilní…
Když se psal
rok ´89 bylo všechno tak autentické, pravé, skutečné, až nám z toho
přecházel zrak. Nic podobného jsem do té doby neprožíval. Ta síla, ta energie,
když se lidé semknuli a ruku v ruce šli k nové budoucnosti, ke
svobodě, a zpívali jsme si, a veselo bylo a ze všech stran zněly písničky Ach
synku, synku nebo Ta naše písnička česká…
Nicméně ono
přecházení zraku bylo titěrné v porovnání, jak nám přecházel zrak o pár
let později, když se nám otevřeli oči … nakolik a komu, to opět záleží na úhlu
pohledu… a bylo nám dokázáno, že to všechno bylo trochu jinak. Že to nebylo
naše rozhodnutí, že jsme vykonali jenom potřebnou práci za někoho, někde … a
rozhodně to nebylo jenom u nás „na hradě“.
Ale tak jako tak se mnohé změnilo.
Získali jsme nesčetněkrát skloňovanou „svobodu“. Ploty okolo republiky se
strhli. A tam, kam se nesmělo se konečně smí. Jenom to přestalo být za barákem
– tam už se totiž nesmělo. Tam, kde jsme se jako děti proháněli po stráních a
po lese, se postavili ploty s cedulkou „soukromý majetek – zákaz vstupu“
atd. A banány konečně i v létě a bez fronty … to mě napadá, protože to byl
a myslím i stále je, velmi pádný argument u všech diskusí ve společnosti, když
se srovnává minulost s přítomností.
A aby na tom
naše děti nebyly tak „špatně“ jako my, počali jsme je zahrnovat nebývalou péčí,
sledovacími zařízeními, doprovodem – dovozem z domova „až“ před školu
(snad aby se neunavili přílišným chozením), z opatrnosti, a protože jsme
na to měli, jsme je zahrnuli technikou, aby nemuseli za kamarády chodit, ale
mohli si s nimi povídat i v klidu a bezpečí svých domovů. Protože
venku číhá na každého veliké nebezpečí, mnohá zklamání, bezbřehá očekávání,
odřená kolena a individuální limity.
V mém
čase se rodiny zakládaly, navzdory té strašné nesvobodě a chudobě, kolem
dvacátého roku života. A taková rodina měla dítě posléze děti a odpovědnost.
V nové
době už tomu tak přestávalo být. K čemu rodina, odpovědnost … život je
krátký, je třeba si užívat … Ale co to rčení, které nezmizelo, že „na všechno
je času dost“ … Vlastně… záleží na úhlu pohledu. (Stejně mi nejde dohromady.) A
dál jsme přepisovali minulost. Změnilo se školství, kultura, společenské
vnímání, odpovědnost ustoupila do pozadí, žijeme, užíváme, prodáváme,
vyměňujeme, ztrácíme, bavíme se … ale tak nějak nevíme, co bychom…
A čas plynul.
Na všechno bylo a je stále času dost. Proměnili jsme se. Hodnoty postoupily svých
vývojů a vše se pochopitelně ohýbalo, jak se potřebovalo. A všichni, tedy až na
pár výjimek, jsme měli, tedy máme všechno … jen poměrně malá část cítila, že
ono „všechno“ spíše ztrácíme. Nebo lépe, vyměňujeme, za to pozlátko a šmuk.
A jak nám
vždycky připadalo, že všechno ubíhá tak nějak rychle, začalo to nabírat na
rychlejším a rychlejším tempu. Jsme rozjedení a korporace sílí díky naší
nenasytnosti. Jsme sebestřední a už nám nestačí dvě pohlaví. Jsme natolik
benevolentní a vystrašení, aby nám někdo nevyčetl, co je napsáno v rodném
listě, že to tam raději nenapíšeme, aby se posléze sám dotyčný mohl rozhodnout
… navzdory přírodě, která o našich problémech nic neví (nebo je jí to jedno), a
dál užívá při zrození ona pohlaví dvě.
Vědci i
společnosti se přou o … o cokoliv. Je demokracie, a tak každý může mít svůj názor,
svoji pravdu a každý ať si vybere na kterou stranu se přidá. Ale pozor!
Pokud si
vybereme pravdu, co pravdou není … nejsme demokraté, ale dezinformátoři,
hlupáci a nebezpeční škůdci … rasisté … manipulátoři … Dnes tak a zítra jinak.
Jak to? Je přece demokracie. Ale kdo určuje pravdu pro daný čas … Inu to je asi
odvěký boj „dobra se zlem“ mezi „Nebem a Peklem“ … s tímto se potýkáme
odpradávna. Na tom je postaven možný kult osobnosti – kdo zrovna velí davům.
Tedy komu to ten dav dovolí.
Tak
jsme dospěli až k roku ´20 a než jsme se rozhlédli, protože „to to uteklo“,
z toho „na všechno je času dost“ se začíná projevovat u velké části společenských
kruhů zmatenost a obava, že je času málo. A tak se začíná brzdit … jenže… To se
moc nelíbí těm, kteří z toho profitují. Jenže na druhou stranu i oni vědí,
že se musí trochu přibrzdit, jinak je to neudržitelné a „lidé“ zvlčí, vyhrají
jejich zvířecí pudy, začnou se prát a … a v tom případě by to mohlo
postihnout i je. V dnešní době nějaký veliký lidský konflikt vyúsťující
v něco jako válka je velmi nebezpečný nápad. To by mohlo mít následky i
pro ty, kteří nyní profitují… Takže jinak. Brzda ano, ale ne pro všechny…
Dívám
se z okna a říkám si, to bude překvapení, až nám zase někdo otevře oči.
Opět budeme říkat „jak to, že jsme to neviděli?“ „měli jsme to před očima“ … Ne,
určitě nejsem jediný, kdo má podobný „pocit“. Ale je to taková hrstka, které
jsem ani já nevěřil ve své minulosti.
A
tak se stále děje to samé, jenom prostředek způsobu se změnil. No, změnil … ani
to nelze tak jednoznačně říci, opět záleží na úhlu pohledu … rozhodující je, že
navzdory tomu, že naše společnost se zbavila strachu o to více teď STRACHU
podléhá.
A není to strach o život
z důvodu války, kdo ví proč, stále v kruzích společnosti existuje
domněnka, že válku lze přežít protože … tentokrát je to strach o život
z důvodu NEMOCI. A té nikdo neunikne. Ta rozdíl nedělá… Nakonec to vidíme
dnes a denně. Nemoc si nevybírá jenom mezi chudými, neznámými, ale bere si i
slavné, známé, bohaté … (ti tedy mají to štěstí, že se vyléčili) … ale my
ostatní umřeme!
A kde je to
„na všechno je času dost“???
A tak podléháme řízenému STRACHU
Z NEMOCI – ať jí nazýváme jakkoliv.
Tak
jako tak je to řízené. Je to ona pomyslná brzda od těch, kteří i nadále chtějí
profitovat, ale zároveň vědí, že se vše musí trochu zpomalit. Máme tedy strach
z toho, že my zrovna budeme patřit k těm, kterým se nedostane slibovaného
času na všechno. Máme tady kolektivní uvědomění strachu, že nestihneme
„všechno“.
Jak
nesmyslné, ale přitom logické. Leč, podívám-li se na dostupné materiály
historických událostí nejrůznějších katastrof, onemocnění, pandemií, moru apod.
vždy to vypadalo jinak, než je to dnes. A to nesouvisí s dokonalejší
medicínou apod. Jde o ty skutečné následky podobného propuknutí nemoci. Tenkrát
na tom byli v podstatě stejně. Také neměli léky…protože to neznali. Ale
lidé opravdu umírali ve velkém.
Dnes také
nemáme léky – dosud – na propuknuvší pandemií, a lidé umírají … nicméně tak
jako „normálně“. A to to probíhá, celosvětově, již 9 měsíců což je zaokrouhleně
270 dní. Podívejme se na film „Nákaza“ jehož scénář vychází z údajů pro
předpověď podobné události. Podívejme se, co se v takovém případě odehraje
v řádu hodin a pak v rámci 100 dní. A co tady? V realitě? Čísla
nakažených … pardon … pozitivně testovaných bez příznaků – rostou. A rostou! A
ROSTOU! Nic víc …
A to není rozhodně zlehčování stavu situace a
bagatelizování. To je jen střízlivé hodnocení vzniklé zoufalé situace. Úhel
pohledu člověka, který chápe, že čas není neomezený, že každý máme „svůj“ čas,
který je možná daný i informací ukrytou v naší jedinečné DNA, že pokud se
setkáme s „něčím“, že nemůžeme vyhrát. Ať je to stáří, nevyrovnanost, rakovina
nebo jiné onemocnění, které zapříčiní selhání některého z orgánů což není
slučitelné se životem. A pokud takovou informaci v sobě máme, promiňte mi
mou troufalost, ať nás léčí čímkoliv … stejně podlehneme. Jde jen o to, nakolik
zdevastovaní.
Takže
ani já nemám strach o sebe, ale ani nemám strach, že někoho nakazím strachem.
Pokud ještě,
doslova nedávno, nikoho nevzrušoval v městské dopravě nebo na jiném
veřejně dostupném místě nemocně vyhlížející člověk, smrkající a kašlající
prodavač, řidič, cestující apod. nevzrušuje mě nyní dav lidí bez jakýchkoliv
příznaků čehokoliv. Jak by také mohl, vždyť pokud budu takto uvažovat, tak
nebudu vycházet kamkoliv, protože mohu chytit cokoliv … od rýmy, chřipky, vší,
vyrážky až po pásový opar nebo AIDS … co je proti tomu nový vir.
Na
poslední cestu jsem za svého života doprovodil nejednoho známého, blízkého i
nejbližšího člověka. Ne vždy to bylo stářím, někdy to bylo jen rychlým
sebezničujícím sebepoškozením, ale také to bylo nemocí.
Vím, jaké to bylo, měl jsem
možnost z blízka spatřit i průběh včetně všech opatření, která se pak
stejně zdála zbytečná, neboť jen oddalovala nevyhnutelné.
Přesto ona opatření
jednotlivce nebyla tak nesmyslná jako opatření společnosti, jež nyní sleduji. A
i tak … stejně z toho nikdo nevyvázneme živí. To je totiž život.
A nakolik s tím
souvisí „nový vir“ vzhledem k reálným dopadům této ohlášené a denně
opakované pandemii, která se rozmělňuje v názvosloví epidemie, která je
však hrozivější než …?
Beru
si roušku a dívám se přes okno na přelidněný svět, kde nám někdo chce vnutit
myšlenku, že je třeba lidí zredukovat jinak nás matička Země neuživí…
Hm, asi ano. Blahobyt udolá vše …
na druhou stranu, když je nás tady tolik, proč ještě musíme přijímat migranty
z jiné – nepřelidněné – části světa?
Etniky, které se – dle statistik
– množí mnohem více než současná populace Evropy? Jak je to s tou přelidněností…
Těch názorů je tolik, které si
vybrat.
Máme demokracii, ale pro hlupáka
každý hloupý…
Vždycky je
všechno tak autentické, pravé, skutečné, až nám z toho přechází zrak – ať
v dobrém nebo ve zlém. Vždycky je to všechno „tady a teď“.
A vždycky prožíváme
svá štěstí a neštěstí lidsky po svém. Však je-li to štěstí pro nás, vždy se
najdou takoví, kteří to vidí jinak.
Však je-li to
neštěstí pro nás, opět platí, že je to o úhlu pohledu.
Ať tedy
prožíváme cokoliv, prožíváme to my sami a jen málokdo s námi může sdílet
onen prožitek…
Řekl bych,
normálka, takový je prostě život, takový byl svět.
Tomáš Kraucher