Svátek: Daniel Datum: 17. 12. 2018

Divadlo Pohádka

Divadlo POHÁDKA Praha


Založeno roku 1990

– hercem a režisérem Tomášem Kraucherem -

jako volné herecké sdružení přátel divadla nejen pro děti,
které pracuje v kolektivu, jež je motivován svým zájmem,
radostí, vztahem k divadlu a dětem,
včetně seberealizace na základě divadelní tvorby.


Divadlo POHÁDKA Praha

je profesionální zájezdová divadelní scéna, jejíž repertoár je určen pro děti a mládež. Od roku svého založení uvedl soubor 55 původních divadelních inscenací rozličných žánrů. Repertoár obsahuje pohádkové kabarety, scénická leporela, alternativní formy, černé a luminiscenční divadlo. Základ je však postaven na klasické činohře.
Vzhledem k tomu, že Divadlo POHÁDKA je jedním z mála českých profesionálních souborů, které se zabývají výhradně divadlem pro děti a mládež, se svými inscenacemi úspěšně hostuje na divadelních a kulturních scénách v celé České republice. Výčet všech míst by byl obsáhlý, mj. Děčín, Teplice, Kralupy nad Vltavou, Neratovice, Čáslav, Mladá Boleslav, Benešov, Prčice, Kutná Hora, Slaný, Kolín, Mnichovo Hradiště, Jindřichův Hradec, Jablonec nad Nisou, Jablonec nad Odrou, Pardubice, Litoměřice, Ústí nad Labem, Žatec, Česká Třebová, Varnsdorf, Horažďovice, Klatovy, Sušice, Náchod, Polička, Holice, Karlovy Vary, Sokolov, Tábor, Písek, České Budějovice, Žďár nad Sázavou, Semily, Broumov, Česká Lípa, Nový Bor, Roudnice nad Labem, Třebíč, Otrokovice, Ostrava, Šumperk, Fulnek, Český Těšín, Němčice nad Hanou, nevyjímaje pražských scén jako je Branické divadlo, Divadlo u Hasičů, Divadlo Horní Počernice, Strašnické divadlo, KC Novodvorská, KC Zahrada a další.

Tvorba

Hlavním znakem tvorby inscenací Divadla POHÁDKA je její poetika a pestrost inscenačních prvků, důraz na kvalitní text, silný příběh a vyrovnanost všech jevištních složek. Systematická snaha o kvalitní divadelní tvorbu „syntetického divadla“  – inscenace spojují divadelní styly a žánry (činohra, hudební a výtvarné divadlo, klasika i moderní inscenační proudy, divadlo poezie). Akcentovány jsou tituly, jež jsou součástí školní výuky: estetická a hudební výchova, literatura.

Komu patří pohádka?

V tuto chvíli se neptáme komu patří Divadlo POHÁDKA, ale na to, co je hlavním mottem naší práce a také osobním vyznáním - pro koho, proč a jak „pohádky“ vytváříme. Tedy…

Komu patří pohádka?
Říše pohádek leží daleko a hluboko a vysoko a je plná mnoha rozličných věcí: lze tu nalézt všelijaká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočetně hvězd, krásu, jež očarovává a na každém kroku nebezpečí, radosti i smutek, ostré jako meč. Člověk se může považovat za šťastného, že do říše pohádek zabloudil, avšak samo její bohatství a podivuhodnost poutají jazyk poutníka, jenž by o ní chtěl vyprávět. A dokud tam přebývá, není radno, aby se příliš vyptával, jinak se brány zavřou a klíče od ní budou ztraceny…
Obecně se předpokládá, že přirozenými či nejvhodnějšími posluchači pohádkových příběhů jsou děti. Recenzenti si při popisu pohádkového příběhu, o němž soudí, že by se jím pobavili i dospělí, často libují v rozvernostech typu: „Tato kniha je určena dětem od šesti do šedesáti“. Nikde jsem už ale neviděl reklamní slogan na nový model auta, který by začínal: „Tato hračka pobaví děcka od osmnácti do osmdesáti…“, třebaže by se to – podle mě – hodilo daleko více. Prostě si nemyslím, že existuje nějaké podstatné spojení mezi dětmi a pohádkami, stejně, jako se není třeba pozastavovat nad tím, když si čte pohádky dospělý.
Poznal jsem krásné okamžiky násobeného prožitku pohádkového představení, kdy dětský divák přijímal pohádku jako dospělý a dospělý se s námi radoval jako dítě. Mnohokrát se potvrdilo, že pověstná nesrozumitelnost některých okamžiků při sledování představení dává mnohou šanci – fantazii, pohádce, vědeckému poznání, realitě a naší schopnosti výměny informací mezi námi dospělými a dětmi.
Z toho všeho tedy vycházíme a máme potřebu se stále znova a znova pokoušet – ne o nové, neotřelé, avantgardní či jiné – ale o kvalitní divadlo, nejen pro dětského diváka.


Soubor
Na téma souboru by se jistě dalo napsat mnohé. Již proto, nebo snad právě proto, že se za dvacet pět let působení soubor Divadla Pohádka několikrát obměnil, se nasbírala mnohá zkušenost. A tak dnes víme a - s ohledem na výše uvedené - máme na sebe vytříbené požadavky, neboť:

„Divadlo pro děti chce především herce. Herce, kteří se dokáží dítěti přiblížit a komunikovat s ním. Herce, kteří dokáží poznat, kdy dítě ztrácí pozornost a umí jej zpět vtáhnout do děje. Herce - lidi, kteří chtějí pro děti hrát! Ne jenom kvůli platu, protože zkrátka nějakou práci dělat musí, ale pro chuť z vlastního hraní.“

Nakolik se nám toto všechno daří, posuďte sami.

Děkujeme. Tomáš Kraucher